Svět podle Ašéry – malý dárkový set

Popis

Svět podle Ašéry – předporodej

Svět podle Ašéry – malý dárkový set obsahuje: Kniha Svět podle Ašéry Přívěsek s motivem bohyně Vonné tyčinky Ašéřin chrám Směs vonných esencí pro parfém a olej do aromalampy inspirovaná starověkými recepturami. Přívěsek je „zlatá“ bižuterie, vzhledem k ceně samozřejmě není pravé zlato Předobjednávka, v prodeji bude od 30. 11. 2025

Knížka Svět podle Ašéry

Kniha Svět podle Ašéry hledá stopy ženského božství v textech, rituálech a hudbě od paleolitu po středověk. Ukazuje, jak byla Ašéra potlačena – a jak zůstala v paměti lidstva přesto živá.

Svět podle Ašéry je knížka na pomezí antropologie – religionistiky – filosofie a hudební historie. Je tu úvod do historie mýtu a náboženství od paleolitických nomádů po Mezopotámii a konče Mariánským kultem – s analogiemi do různých dalších kultur – nejvíc indoevropské, ale i do kultur asijských. Těžiště knížky se zaměřuje na bohyni Ašéru (respektive na božskou dvojici El/Elohím a Ašéra) a vývoj jejího kultu, liturgii, vývoj toho, jak je prezentována v předbiblických ugaritských textech a v různých vrstvách Bible a jak ji odrážela gnóze, kabala nebo Mariánský kult. Protože liturgie bylo odjakživa propojená se zpěvem a hudbou, prolíná celou knížkou vývoj liturgického zpěvu, jeho formy, mezikulturní analogie a nemůže chybět zaměření na intonaci a její vývoj. Katarzí Ašéřina příběhu je finální  filosoficky laděná kapitola, která rozebírá, jaké důsledky mělo nahrazení archetypu božské dvojice striktním patriarchálním monoteismem, proč potřebujeme mýtus a jak se mýtus vrací.

🗓 Svět podle Ašéry plánujeme vydat koncem roku 2025.

Ukázky z knížky Svět podle Ašéry ke stažení v PDF:

Svět podle Ašéry ukázka

„Bůh měl nevěstu. Jmenovala se Ašéra. A byla příliš divoká na to, aby v Bibli přežila.“

Souhrn

Na počátku byli dva.

Kniha sleduje dlouhý příběh božského páru—od paleolitických Venuší a posvátných hájů přes ugaritského Éla a Ašéru až po biblickou redakci, kabalistickou Šechinu, gnózi, mariánskou zbožnost a návrhy pro dnešní rituál.

Ukazuje, že staroorientální a indoevropský svět nenesly „jednoho“ boha, ale vztahovou gramatiku: nebe a země, oheň a voda, hlas a tělo. Božství mělo rovnocenný mužský a ženský aspekt.

Metodicky kniha propojuje komparativní filologii, archeologii a etnomuzikologii s „performativní archeologií“: přirozené (just) ladění, modální intonační systémy používá jako nástroje, jak nechat znít staré obřady. Velkou péči věnuje praktickým aspektům provozování staré hudby opírající se o dochované písemné zdroje srovnávané s etnomuzikologickým materiálem.

Rekonstruovanou ugaritskou liturgii (procesí, epikléze, posvátný sňatek) staví do dialogu s živými reziduálními horskými tradicemi Evropy (Baskicko, Korsika, Valašsko, Kavkaz) i Blízkého východu.

Druhá část čte Bibli diachronně (Rozbor otisků ženského aspektu božství v Tanachu, Jošiášova reforma, moudrost a apokalyptika) a sleduje, jak se ženské posvátno přesunulo z oltářů do domácností, z vlastního jména do symbolu — znovu se objevuje jako Šechina a později jako Maria.

Závěr nabízí současnou rituální gramatiku („musica humana“) pro města: ztělesněný hlas, společný puls, prahy ročních dob.

Kreativní pasáže jsou zřetelně označeny jako rekonstrukce; citace podle Chicago. Ambice je střízlivá: nechce obnovit ztracený kult, ale ukázat, jak si hudba, mýtus a krajina dodnes pamatují božskou dvojici—a jak tahle paměť může léčit dnešní polarity.

Klíčová slova:

Ašéra, Él, Ugarit, posvátný sňatek, Šechina, mariánský kult, indoevropská mytologie, před-indoevropská mytologie, bohyně, božský pár, přirozené ladění, modální zpěv, performativní archeologie.

Svět podle Ašéry UKÁZKY

úvod

V naší kultuře nás dva a půl tisíce let učili, že Bůh je Otec.

Mocný, jediný, vládnoucí. Vzešel z potřeby pořádku v časech, kdy lidé budovali města, armády a zákony. Tento Bůh byl světlem, zákonem, slovem – ale neslyšel, co přichází z temnoty, z těla, z půdy.

Tehdy bylo třeba jednoho: jediného, všemocného, soudícího vládce. Boha, který stojí nade vším a nikomu se nezodpovídá. Toho boha známe. V jeho jménu byla vedena impéria, psány zákoníky, upalováni kacíři. Je to bůh slov, ne ticha. Bůh světla, ne stínu. Bůh, který tvoří z ničeho, ne z těla. Bůh, který mluví – ale neslyší.

Pod tímto dominujícím obrazem však zůstala ukrytá jiná paměť: paměť na svět, v němž Bůh nestál sám. Paměť na Bohyni, která nebyla doplňkem ani obětí, ale rovnocennou silou – tvořitelkou života i paní smrti. Nebyla krotká. Byla touha, byla země, byla krev.

Na bohyni která není doplňkem, není madonou. Ale je rovnou.

Její jména se měnila: Ašéra, Inanna, Danu, Ísis, Gaia. Ale princip zůstával. Tam, kde se mužské a ženské božství doplňovalo, byl svět celistvý. Strom života vyrůstal z jejího těla, nebe bylo milencem, ne vládcem.

V mnoha kulturách byla temná, protože znala smrt.

Byla krásná, protože znala touhu.

Nebyla krotká. Nebyla poslušná. Nebyla vedle, ale uvnitř. V člověku, v půdě, v krvi.

Změna přišla nenápadně a postupně. Od Mezopotámie po Indii, od stepí po Jeruzalém, se rozpadl původní pár. Bůh otec převzal trůn. Bohyně byla vypovězena, zavřena do sklepení mýtu, přejmenována na pokušení, na smrtelnou, na tělo, které svádí. Z těla se stalo pokušení, z touhy hřích.

Tato kniha je pokusem nalézt její stopy. Jako hledání rovnováhy.

Nejde o rekonstrukci jednoho náboženství, ale o cestu napříč vrstvami paměti, která v sobě nese božský pár. V rituálu, v krajině, v hudbě, ve slově i v tichu.

---

Svět podle Ašéry – Obsah

• • • Seznam zkratek 14
• Abstract 15
• Souhrn 16

Úsvit bohů 19

• Paleolit a kult bohyně matky 20
• Rituál 31
• Fyziologický zpěv 34
  • Malé cvičení Pro laiky 37
  • Malé cvičení Pro školené zpěváky a pedagogy 37
• Cykličtí Nomádi 38
  • Turkické národy 39

Indoevropané 43

• Zdomácnění koně 44
• Kultura Jamnaja 47
  • Dobyvatelské tažení jako rituál 52
  • Šňůrová keramika 53
  • Zvoncové poháry 55
• Lingvistika 60
• Náboženství a kosmos 65
  • Božský panteon (rekonstruované kořeny) 65
• Ke kořenům PIE – Slované a Baltové 66
• Baltové 71
• Hudba a liturgie u PIE 73
• Védismus jako východní pokračování PIE 77
• Zoroastrismus jako reforma PIE tradice v íránské větvi 82
  • Saošjant jako vzor spasitele 84
  • Pozdější paralely k PIE migracím 86

Trosky zapomenutých kultů 89

• • Proměna, kterou zaselo pole 90
• Megalitická kultura 90
• Zmizelé před-PIE kulty 94
  • Toponyma a vodní bytosti 96
  • Černé madony a kult Matky 98
  • Chartres 100
• Malta 103
• Etruskové 104
• Keltové 106
  • Keltská liturgie a hudební paměť 107
  • Interpolace na základě vymykajících se rysů 108
• Illyrské a další balkánské kmeny 112
• Před-PIE kulty které přežily 113
• Baskové 113
• Nuragická civilizace 115
• Korzičané 118
  • Paghjella 120
  • Paghjella a intonace 123
  • Role hlasů a polyfonie 126
• Valašsko 133
  • Bylinkářky a bohyně 135
  • Portáši a hraničáři 139
  • Portáši a víly 140
  • Valašská hudba 142
  • Slunovrat 144
• Gruzie a religiozita horských kmenů 146
  • Dali 148
  • Rituál a liturgie 153
• Arménie 156
  • Jan Křtitel 156
  • Jaký byl otisk vlivů Urartu 159
  • Vahagn a Anahit 160
  • Folklór 164
  • Písně 165
  • Skrytý mýtus dvojice 167
• Stíny Bohyně: ženské posvátno po zániku oltářů 171
  • Dísy: paní rodu a místa 171
  • Víly: liminalita a zkouška 175
  • Laminak: voda, most a hřeben 179
  • Arménská pohádka o Pari 181
  • Zkouška na prahu: víla, Medúza, Sirény 183
  • Časová propast v kruhu tance 185
• Paví oko mezi póly: Tawûsê Melek 188

Jazyk hadů: od Tiamat k Medúze 191

• • Had ve Středomoří a na Blízkém východě 192
  • Had v indoevropské kultuře 193
• Medúza 198
  • Medúzin kult 200
  • Okolnosti zapsání mýtu 202
  • Andromedea 207
  • Příběh Medúzy, Persea a Andromédey 210

Mezopotámie 213

• Božské páry Mezopotámie 214
  • Kosmogonický pár – Apsú a Tiamat (Enūma eliš) 214
  • Genealogický pár – Enlil & Ninlil 215
  • Enlil a Ninlil 215
  • Atrachasísův epos 217
  • Rovnováha / léčba – Enki & Ninhursag 218
  • Vladařský pár – Inanna & Enki 219
  • Nergal a Ereškigal – když má i podsvětí svého krále 221
  • Gilgameš 222
• Posvátný sňatek – Inanna a Dumuzi 222

Ašéra a Él 229

• Býk Él 235
• Bojovnice mezi nebem a prahem 236
• Strom jako kosmologický symbol 238

Musica humana 241

• Úvod do modální intonace 242
• Pythagoras 243
• Boëthius 246
• Hieronymus de Moravia 248
  • Středověká modální intonace 250
    • Modus I – Dórský 254
    • Modus II – Hypodórský 254
    • Modus III – Frygický 255
    • Modus IV – Hypofrygický 255
    • Modus V – Lydický 256
    • Modus VI – Hypolydický 256
    • Modus VII – Mixolydický 256
    • Modus VIII – Hypomixolydický 257
    • Souvislost mezi modem a částí mešního ordinaria 259
• Maqām 261
  • • Historický vývoj 262
    • Základní principy maqāmového systému 264
    • Rast 267
    • Bayāti 269
    • Hijāz 269
    • Nahawand 269
    • Kurd 269
    • Sikāh 269
    • Sabā 270
    • ‘Ajam 270
    • Nikriz 270
• Rymus a frázování 271
• Ornamentika 277
  • Ozdoby 277
  • Melismata 279
• Vícehlas 283
• Liturgický tanec 284
  • Cvičení 288
• Ugaritské rituály 290
• Chrámová hudba a hymny 294
  • hymnus k Nikkal (tabulka H6) 294
  • Melodika a struktura 295
• Ugaritské notace: hymny bohyním 296
• Liturgie Éla a Ašéry 299
• Rekonstrukce slavnosti Jarní Obnovy (Chag Chadasha) 303
  • • Shromáždění lidu u chrámu 303
    • Procesí 303
    • Epikléze 304
    • Invokace 304
    • Modlitba 304
    • Dramatizace mýtu – „Zima drží svět v zajetí“ 304
    • Spojení božského páru 305
    • Vize obnovy 305
    • Zrod světla 306
    • Noční část – Mystérium a proměna 306
    • Ranní část – Zrození nového roku 307
    • Úlitba 307
    • Díkůvzdání 307
    • Obnovení smlouvy 307
    • Hostina a radost 308
    • Závěrečné žehnání 308
    • Přežívání v lidových zvycích 310
    • Transformace do pozdějších mýtů 310
  • Vodítka pro rekonstrukci 311
  • Intonace v Ugaritu 312
  • Koptská hudba 313
  • Syrská bohoslužba 319
  • Epické polorecitativní zpěvy 322
  • Hudební nástroje 323
    • Ladění mezopotámské harfy 325
• Hudba a mytologické struktury 332
• Vícehlas 333
• Fonetika 334

Milostná poezie jako odlesk chrámového rituálu 338

• Od Ugaritu k světské milostné písni 338
  • Nejstarší vrstvy: předislámská Arábie (6.–7. stol.) 339
  • Raný islám (7.–9. stol.) 341
  • Al-Andalus (9.–13. stol.) – křižovatka poezie a hudby 341
  • Sefardi 341
• Trubadúrský zpěv 342
• Trubadúři a jejich instrumentárium 346
  • Raní trubadúři (11.–13. stol., jižní Francie, Provence) 349
  • Středověká loutna 350
• Píseň písní 354
  • Interpretace 356
  • Píseň písní (s ugaritskými ozvěnami) 358

Ašéra a Bible 367

• Kanán – dějiště našeho příběhu 368
• Předbiblické ugaritské texty 368
• Tanach 377
• Kritické vrstvy Tanachu 378
• Genesis 1:1–2:4a 381
  • Midraš: Elohim – jméno obou aspektů božství 385
• Genesis 2:4b–25 (druhý příběh stvoření) 386
  • Strom jako brána 391
  • Ugaritská verze Genesis 2 391
  • Midraš: Plod, který nebyl ovocem stromu 393
• Genesis 2–3 jako vtělení božského páru? 394
  • Ainur a Valar jako paralela 394
  • El a Ašera se vtělují jako Adam a Eva 394
  • Midraš: Elohim, kteří se stali Adamem a Evou 395
  • Hymnus o Elohim, kteří se stali Adamem a Evou 396
  • Motiv Hada tentokrát v Bibli 397
  • Cherubíni 398
• Genesis podle Jana 398
• Genesis 5 400
  • Midraš Bůh v obrazu muže a ženy 401
• Genesis 12-25 Abrahám 402
  • Lidská oběť jako starověký rituál 405
  • Mytické paralely – obětované dívky 408
  • Oběť z antropologického hlediska 410
• Žalmy 411
  • Jak je zpívat 413

Popření bohyně 415

• Jošiášovy reformy 417
• Ašéra v Tanachu 419
• Návrat z Babylonu 421
  • Dualismus dobra a zla 422
  • Andělé a démoni 423
  • Posmrtný život a eschatologie 423
  • Mesiášská očekávání 423
  • Apokalyptická literatura 425
• Negace jako forma identity 426

Skrývání bohyně 429

• • Scénář tajného rituálu Ašéry (matky nebes) 432
  • Úvod: Večer před novem / jarní rovnodenností 433
  • Hlavní část rituálu: Obnova lůna světa 433
  • Závěr: Svítání a zasvěcení 433

Tanit 437

• • Ikonografie a symboly 440
  • Nápisy a archeologické doklady 440
  • Písemné texty 441
  • Rekonstruovaný kultický rituál bohyně Tanit (Kartágo, cca 5.–2. stol. př. n. l.) 442
  • Transformace kultu po pádu Kartága 443
  • Juno Caelestis 443

Křesťanství 451

• kosmická oběť 452
• Sebeoběť 453
• Ježíš a monoteizace 457

Gnóze 459

• • Různé gnostické proudy 461
• Gnostické zdroje 465
  • Píseň o Perle 467
• Eón v gnozi 469
  • Midraš: Kapka a Eón 470
• Sofie – tvář ženského principu v gnózi 471
  • Midraš o Sestupu Matky Světla 475
  • Valentiniánský gnosticismus 476
  • Setovský gnosticismus 476
  • Další emanace ženského principu 477
• Kataři 478
  • Gnostická kosmologie a ženský princip 478
• Otčenáš 479
  • Midraš první: K první větě Otčenáše 483
  • Midraš druhý: O Božstvu jako Otcovství i Mateřství 483
  • Midraš třetí: O chlebu každodenním 484
  • Midraš čtvrtý: Zpěv na motivy Otčenáše 484

Ašéra a Marie 487

• • Obcházení kapličky 490
• Ikonografika 492
  • Sloupy a monolitické sochy Marie 494
  • Mariánské kapličky – ženské svatyně ve veřejném prostoru 494
  • Strom Ašéřin vs strom Mariin 495
• Mariánské tituly a starověké analogie 497
• Mariánské zpěvy 499
  • Sub tuum praesidium 500
  • Alma Redemptoris Mater 501
  • Salve Regina 501
  • Ave maris stella 501
  • Lidové písně a poutní zpěvy (14.–18. stol.) 503
  • O sanctissima 503
• Libri vermell – Marie a Ašéra 504
  • Stella splendens in monte 505
  • O Virgo splendens hic in monte celso 508
  • Laudemus Virginem 509

Ašéra skrytá v Kabale 513

• Šechina 517

Mýtus v turbulentních časech 525

• Turbulentní svět 526
  • Digitální nomádství 529
  • AI jako „čistý logos bez těla“ 530
  • Co způsobil bůh bez ženského aspektu 531
  • Proč nás tradiční svátky už neoslovují? 533
  • Městská spiritualita 534
• Mycelium budoucnosti 537
• Znovuzrození božského páru 539
• Doslov o jednotě hudby, rituálu a božství 541

BIBLIOGRAFIE 542

• INTERNETOVÉ ZDROJE 549

Rejstřík pojmů 551

---

Z kapitoly 1 – úsvit bohů

Od paleolitického rituálu po rockový koncert

U většiny tzv. přírodních národů (např. australských Aboridžinců, Sanů z jižní Afriky, indiánských kultur atd.) neexistuje slovo pro „umění“ oddělené od „náboženství“. To, co my označujeme jako „umělecký projev“ – hudba, tanec, výtvarno, performance – je součástí rituálu, který udržuje kosmologii, vztah ke krajině, předkům, duchům nebo mýtickému času.

A když se nad tím zamyslíme, uvědomíme si, že to platí trvale: Umění a mystické vnímání jsou neoddělitelné. Umění je forma (moderního) náboženství. Rituál je performancí kosmického děje – člověk se stává účastníkem hlubšího příběhu.

Klíčem je změna stavu vědomí – to, co zažívá šaman v transu, je podle něj podobné tomu, co prožíváme při hlubokém ponoření do hudby, tance nebo vizuálního zážitku.

Jde o přechodový moment, kdy se lidé v rituálu oprostí od běžných rolí a hierarchií a splynou v posvátném prožitku, který je transformační. To se přece děje na nejlepších koncertech stále.

Moderní koncerty — zejména silně emotivní, stylizované a kolektivní — plní ve společnosti podobnou funkci jako starověké nebo paleolitické rituály:

• strukturované emoce,

• sdílený význam,

• zážitek transcendence,

• obnova identity.

Stejně jako všechny mystické rituály od paleolitu používají rytmus, opakování, hlasitost, tma/světlo = čímž stimulují smysly, synchronizace s davem a vytváření kolektivní extáze a významy přesahující racionalitu – tedy mají mytické vrstvy a spojující identitu.

Každý rituál potřebuje své místo — prostor vytržený z profánního světa, ve kterém platí jiná pravidla. Rituální prostor má odlišné světelné podmínky a má svou specifickou akustiku.

Pro šamana to byla jeskyně či temná chýše, často nasvícená jen mihotavým ohněm a plná stínů, které se mění v duchy. V Mezopotámii plnily tuto funkci chrámy a zikkuraty, monumentální stavby vystupující jako posvátná hora – os spojnice mezi nebem a zemí. Křesťanský středověk přenesl tento princip do chrámů, jejichž architektura směřuje k nebi a jejichž orientace i světlo vytvářejí dojem nadpozemského řádu. A konečně dnešní rockový nebo metalový koncert se odehrává ve „svatyni hluku“ – temném klubu nebo aréně, kde podium plní roli oltáře, světla a mlha znejišťují prostor a návštěvník nevstupuje do sálu, ale do jiného světa. Všude jde o zvýraznění „jiného světa“ — místo, kde se neděje profánní život, ale posvátno.

Každá posvátná kultura má svůj střed světa – axis mundi – místo, kde se nebe a země dotýkají. V mezopotámské kultuře to byl zikkurat. V křesťanském chrámu to bývá oltář. V šamanském světě je to strom nebo hora. A na koncertě? Tímto středem světa je scéna. Zvýšená, nasvícená, centrální – vystavěná z kovu a světla, oddělená od davu, ale současně jeho středem. Odtud se šíří zvuk jako mocná vlna. Odtud přichází „božstvo“ – kapela. Je to místo zjevení, ale také místo oběti – protože kapela tu často dává ze sebe všechno, doslova vyčerpává sama sebe, aby publikum odešlo naplněné. Scéna je kosmickým středem koncertního světa, a každý, kdo na ni vstoupí, přijímá dočasně roli kněze, proroka nebo vtěleného symbolu.

Rituály mají svojí zvukovou hudební podobu. Hudba je univerzální jazyk rituálu. Šamani používali bubny, chřestidla a monotónní zpěvy, které vedly účastníka do transu. V Mezopotámii zněla lýra, flétny a rituální hymny recitované nebo zpívané kněžími a kněžkami. Ve středověku se hudba stává nástrojem kontemplace – liturgický zpěv (laicky obecně chorál), bubny. (Varhany k chrámové hudbě přibrali až mnohem později a to už jejich funkce byla jiná.) Liturgické melodie vytvářejí rytmus, často extatický, původní liturgie byla spojena s bubnováním a tancem.

Také tady nacházíme dialog mezi knězem a kantorem na jedné straně a věřícími na druhé straně. A pak přichází rock: elektrické kytary, repetitivní riffy, dunivé bicí, šamanizující hlas frontmana. I zde rytmus působí nejen na uši, ale na celé tělo – spouští kolektivní vlnu pohybu, která hraničí s extatickým vytržením.

Šaman vstupuje do transu za pomoci rytmu a deprivace. Kněz v Mezopotámii recituje slova bohů jako médium. Středověcí mniši a věřící při nešporách opakují dynamicky ve vysokém tempu monotónní responsoria až k „ztišení mysli“. Fanoušci na koncertě dosahují „flow“ a kolektivního vytržení. Ve všech případech jde o narušení běžného vědomí a otevření prostoru pro symbolické vnímání, imaginaci, někdy až extázi.

Šaman cestuje mezi světy. Kněz přináší oběť, je hlasem boha. Katolický kněz „transsubstanciuje“ chléb a víno. Rockový zpěvák oslovuje masy, vyvolává emoci a dává jí formu.Funkce média zůstává: „Přijďte skrze mě do kontaktu s něčím větším.“

Stejně jako probíhá symbolické opakování příběhu: Šamanské vyprávění/hraní mýtu – znovupřítomnění, mezopotámský rituál obnovy světa (např. Akitu), Mše jako re-inscenace Kristovy oběti a stejně setlist koncertu: dynamická oblouková dramaturgie (zrod–smrt–vzkříšení).

Ve všech těchto podobách rituálu stojí uprostřed postava zprostředkovatele – někdo, kdo „umí přejít hranici“. Šaman je léčitel, vypravěč, prorok, někdo, kdo komunikuje s duchy a nese zprávy zpět. V Mezopotámii tuto funkci zastával kněz či velekněz, který obsluhoval božstvo, vykonával oběť a recitoval slova moci. Křesťanský kněz při bohoslužbě zastupuje Krista, přetváří chléb a víno v tělo a krev. A moderní frontman? Ten často připomíná proroka nebo kněze extáze – jeho gesta, pohyby a hlas mají moc probudit dav, vést ho od ticha k výbuchu, od napětí ke katarzi.

Na mnoha pódiích se opakuje archetyp – dvě ústřední postavy, mezi nimiž proudí energie, kterou diváci vnímají, i když ji neumějí pojmenovat. Frontman nebo frontmanka, zosobnění hlasu, těla, pohybu, charismatu, který vyvolává přítomnost. Vedle něj kytarista – často tišší, soustředěný, mistr nástroje, který vytváří proud tónů jako posvátnou řeč beze slov. Tato dvojice nehraje jen hudbu.

V mnoha kapelách zosobňuje párový božský princip – podobný tomu, jak ve starověkém panteonu stáli po boku Él a Athirat, Jahve a Ašéra, Baal a Anat. Nejsou to protiklady, ale póly, mezi nimiž se rozprostírá celé stvoření – mezi hlasem a vibrací, mezi výkřikem a strunou. Když jsou v harmonii, celá kapela dýchá jedním dechem. Když jsou v napětí, rituál získává dramatickou sílu. A publikum to cítí — i nevysloveně.

Každý rituál mění vědomí, narušuje běžné vnímání času, prostoru i sebe sama. Šaman pracuje s transovým stavem, který může být navozen hudbou, tichem, látkami nebo deprivací. V chrámových obřadech Mezopotámie byly užívány rytmické recitace a opakování k dosažení stavu posvátného soustředění.

Mše ve středověku užívá kadidlo, světlo a opakování ke „ztišení“ mysli. Vzdor obecně rozšířené představě o zádumčivém středověku měla bohoslužba minimálně do nějakého IV. lateránského koncilu k rockovému koncertu blíž, než si většina lidí připouští. A koncert? Fanoušci se dostávají do stavu euforie, někteří pláčou, jiní křičí, tančí, vstupují do kolektivní extáze. Není to pouze zábava, je to změněný stav vědomí – bezpečný a sociálně přijatelný rituální trans.

Všude tam, kde je rituál, jsou i symboly. Šamani kreslí zvířata a spirály, používají masky a tělové malby. Mezopotámie oplývá ikonografií bohů, hvězd, lvů a býků, zapsanou na deskách i zdech chrámů. Křesťanství přetváří rituál ve vizuální drama – kříže, hostie, sochy světců, ornamenty. A v rocku? Symboly kapel, stylizace, makeup, masky, světla, dokonce i stage design. Vše je vizuálním jazykem identity a víry – byť ne v boha, ale ve zvuk, komunitu, protest nebo naději.

Dobrý koncert nefunguje jen jako sbírka písní – je to rituální oblouk, pečlivě poskládaný tak, aby vedl posluchače od všedního stavu vědomí k výšinám a zpět. Tak jako v liturgii má každá část svůj význam – úvod, vyznání, proměnění, požehnání – i zde má každý song své místo: intro, gradace, vyvrcholení, katarze, závěr. Úvodní skladby otevřou prostor a přenesou publikum „dovnitř“, do chrámu zvuku. Střední část koncertu (často s největšími hity) slouží jako vrcholný rituál – napětí, výbuch emocí, kolektivní zpěv, sdílená euforie. A nakonec přichází zklidnění – dozvuk, loučení, návrat. Jako kdyby kapela – vědomě nebo nevědomně – opakovala pradávný mýtus stvoření a zániku, exilu a návratu. Setlist je liturgie, kterou se komunita každým koncertem znovu zasvěcuje.

Rituál není nikdy jen soukromý zážitek. Je to akt, který upevňuje komunitu, předává mýtus, potvrzuje řád nebo ho obrací. Šamanské rituály léčí duši, ale i vesnici – zajišťují harmonii s přírodou a předky. Mezopotámské obřady měly za cíl udržet pořádek světa, získat přízeň bohů. Mše ve středověku byla středem rytmu života – týdenního i ročního. A koncert? Je místem, kde se schází „kmen“. Posiluje sounáležitost, sdílenou identitu, názor, emoci. V publiku vzniká „communitas“, jak tomu říká Victor Turner – okamžik, kdy přestávají platit hierarchie a zůstává jen sdílený zážitek.

Když to všechno spojíme – hlas a nástroj, posloupnost písní, scénu jako chrámový střed, přítomnost publika jako věřících – začíná se před námi rýsovat úplná dramaturgie božského rituálu. Ať už jde o koncert, divadlo, nebo kdysi o kult Ašéry ve stínu posvátného stromu, principy jsou stejné: vstup do jiného světa, sdílení kolektivní extáze, obnova smyslu a návrat do každodennosti proměněný.

Někdo tomu říká náboženství. Někdo umění. Někdo show. Ale v jádru jde o totéž: lidská potřeba překročit sebe sama, dotknout se tajemství, a sdílet ho s ostatními. A možná právě v tom, že si tuto podobnost připustíme, leží cesta k novému chápání spirituality v naší době – takové, která nepopírá tělo ani zvuk, ale staví z nich chrám.

Jak to souvisí s tématem knížky? Velmi. A to včetně toho rockového koncertu. Na příkladech přírodních národů (které nám zastupují paeolitické kultury) vidíme rituály, které mají mnoho společných rysů. U ranně středověké liturgie a částečně i židovské bohoslužby tyto znaky stále vidíme (protože jde o funkční principy) a stejně tak je nacházíme u zmíněných rockových koncertů.

S trochou generalizace můžeme říci, že v evropském kontextu jde o nit vinoucí se krz rituály od paleolitu po cca 14. století, kdy se charakter křesťanské liturgie začal proměňovat. Takže interpolací můžeme předpokládat, že do tohoto schématu zapadaly i obřady starověké Mezopotámie včetně těch Ašéřiných. A mj. právem předpokládáme, že ani liturgie vrcholného křesťanského středověku neměla charakterem nic spolelečného s meditativní formou new age, ale daleko víc se blížila rituálům paleolitickým nebo rockovému a metalovému koncertu.

O autorovi

Tomáš Houška je hudebník, spisovatel, scenárista a režisér. Vystudoval pedagogiku a psychologii, studoval hru na kytaru a středověký (hlavně liturgický) zpěv – který dál učí (choral.cz).
Je spoluzakladatelem Mensa gymnázia (1993), kde v prvních letech také působil jako ředitel a učitel předmětu na pomezí historie, geografie a společenských věd. Poté se stal ředitelem a učitelem dějepisu na Lauderových školách v Praze. Pracoval jako školní psycholog, učil pedagogiku, psychologii a diplomatický protokol a pracoval také jako úředník ministerstva školství a byl průvodcem po katarských hradech v podhůří Pyrenejí. V posledních letech se kromě hudby věnuje larpu.

Napsal asi dvacet knížek, je mezi nimi i historický román Králův Havran z převelice temného období gótských válek a historická detektivka Zlatý křížek nebo Graffiti rules, mystická lehce postapo Liber vitae nebo historické drama Forget-Me-Not (v češtině vyšlo jako Poslední velikonoce). Podle Graffiti rules později psal scénář filmu Gympl, sám zatím natočil filmy Labyrint a Maturita. V prostředí larpu se odehrává jeho knížka Hráči  a jeho současnou hudbu najdete na www.doubting-tomas.com.